panny, panicové

Ne, že bych byl nějaký romantik, ale musím se přiznat, že jsem vždycky věřil na pravou lásku, zamilovanost a tu pravou. Jenomže s ubývajícími měsíci a nepovedenými schůzkami jsem o tyto iluze přicházel. Faktem ovšem zůstávalo, že jsem byl panic. Všichni moji kamarádi už samozřejmě dávno zasunuli, jen já jsem byl ten exot, který čekal na tu pravou holku, se kterou by potom zůstal déle, než jeden týden. Blížil se konec roku a moje odhodlání nevstoupit do nového roku jako neposkvrněný a nezkušený, nabývalo na reálných obrysech.

Stále jsem byl panic. Mohl jsem si za to ale jistým způsobem sám. Holku jsem nehledal, celý den jsem doma seděl u world of warcraft a nechodil chodit mezi lidi. Ve škole jsem byl průměrným žákem a to naprosto ve všem. Se známkami, vzhledem i chováním. Neměl jsem prachaté rodiče, kteří by pořizovali značkové oblečení a každý týden nejnovější iphone, takže jsem logicky nebyl in. A jelikož jsem byl v mnoha ohledech průměrný a v několika dalších lehce podprůměrný, žádná o mě ani neměla zájem. Navíc slepice, které jsme měli ve třídě, mi za námahu ani nestáli.